Jeden musí z kola ven

,,MÁ PRO MĚ INFORMACI, KTEROU POTŘEBUJU. POKLAD....JMÉNO KRYSY, KTEROU NÁM DO BRITSKÉ VÝZVĚDNÉ SLUŽBY PODSTRČILI RUSOVÉ DO ÚSTŘEDÍ... AŽ ÚPLNĚ NAHORU“..... /// Zvučnejma jménama a známejma ksichtama nabitej špiónskej thriller o lovu ,,na krtka“. Příliš mnoho tajemství (ale i selhání) mužů v oblecích a kravatách, kteří by měli bojovat s komunismem a ne sami se sebou. Připravte se na ,,zpravodajský“ tempo s důrazem na vážnost a tajnost informací, Garyho Oldmana s téměř divadelními monology, příběhy agentů, kterým jde o kejhák (kvůli úniku informací) a teorii, že ,,krtek“ je jeden z (těhle) pěti. Prostě špiónskej film, ve kterým stěny mají uši a vyučuje se pokerovej výraz v obličeji (kterej pak využiješ při hře na kamennou tvář). Na jedný straně zbytečně dlouhý a trochu nuda, na tý druhý spokojení příznivci špionáže, který to baví. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmenný román od Johna le Carré z roku 1974 číst nebudu. 2.) Stejská se mě po ruský hymně. 3.) Thx za titule ,,cml77“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.01.2012)

Mám rád filmy, které mě od začátku do konce udržují ve střehu, nevysvětlují všechno a nutí mě, abych na spoustu věcí přišel sám (nebo abych si alespoň chvíli myslel, že jsem na ně přišel), filmy, ze kterých přímo čiší chlad, a filmy, ve kterých se sice hodně mluví, ale netlachá. A přesně takový Jeden musí z kola ven je. Cože, nuda? To je to poslední slovo, které mě teď napadá. Pro špionážní příběhy mám slabost, obzvlášť pak pro špionážní příběhy, které mají co do činění s britskou MI6 a studenou válkou, a jsem proto rád, že jsme se konečně dočkali i tohohle skvostu. Stylově staromódní režie, podmanivá jednoduchá hudba, špičková herecká sestava a scénář, který si s Le Carrého předlohou obdivuhodně poradil (ačkoliv ji místy dost překopal, je to stále ona). Film se může směle zařadit po bok těch nejlepších, jako jsou Pohřeb v Berlíně, Špion, který přišel z chladu, Quillerovo memorandum... A další. (20.09.2012)

Krtek v Cirkuse. Tentokrát však nepůjde o kreslenou postavičku Z.Milera (ač díl s úkolem „Zničit krtka!“ vyvstane na mysl), nýbrž o šachovou partii z války, v níž první linii představovala křesla kanceláří tajných služeb. Přišel už mat? Je bílá královna opravdu bílá? A nehraje se nakonec dáma? Kdo čeká střílení, honičky a líbání vnadných agentek, ať zrovna zavře šachovnici.. Film, který vyžaduje pozornost a pak vám to vrátí měrou vrchovatou. Film s neuvěřitelným citem pro detail, plný drobných i větších náznaků (triviální scéna s včelou v autě odhalí charakter a schopnosti Smileyho lépe, než tisíc slov). Film ze světa, kde emoce, ač se je člověk snaží držet stranou, nakonec rozhodují. Alfredsonova odtažitá režie je fungujícím protipólem k emočně silným scénám, které jsou i díky dokonalému obsazení velmi naléhavé (výměny pohledů Haydon - Prideaux, Smileyho imitace dávného rozhovoru s ruským protějškem). Vůbec obsazení.. Strong, Hardy, Hurt, Hinds, Firth - vždyť já bych hltal každé jejich slovo i kdyby seděli v křesle Nedělní chvilky poezie. A Oldman? Za kostěnými obroučkami hraje každým obličejovým svalem - precizní ukázka nonverbálního herectví. Při pohledu na jeho tvář mě napadlo, jak dobře maskéři 19 let zpátky trefili při tvorbě jedné z podob transylvánského hraběte jeho budoucí podobu. Akorát teda s tím rozdílem, že nyní nemá na hlavě účes Stelly Zázvorkové, ale ten by se stejně do zasedaček MI6 příliš nehodil.. Alfredson zkrátka připravil můj šálek čaje - silný účinkem a přitom chuťově jemný. Rád si jej dávám ráno ke snídani a přikusuji k němu salónní intelektuály.. (11.10.2012)

Tinker, Tailor, Soldier, Spy, ne každému se poddaj'. Pokud tedy každý není v skrytu duše vedle dynamických akčních jízd a špinavých kontaktních bitek s všudypřítomnou tepající hudbou (které najdete v Bourneovi) zároveň nakloněn pomalu se rozkrývajícím atmosférickým (bezútěšným) příběhům se spoustou postav podávajících výborné charakterní výkony - a s hudbou rozličných žánrů a temp od převážně artového skladatele, pokud zrovna nějaká hudba vůbec hraje. Já osobně nemám problém ani s jedním pojetím, tudíž je podle mě TTSS excelentní film. Film, jaký zase dlouho nikdo nenatočí, protože ho nebudou sjíždět masy platících diváků, ale ne zrovna početní příznivci poněkud specifického pojetí špionážního žánru... O ději se nemá smysl rozepisovat (BTW nečetl jsem předlohu a vlastně vůbec nic od le Carrého), vyzdvihnout se tu musí kromě už zmíněné hudby výprava, technické aspekty filmu (který je jen tak mimochodem v těch několika akčnějších scénách překvapivě explicitní, pokud jde o násilí) a špičkové herecké výkony (i když pořád nechápu, co je na tom Cumberbatchově hlasu tak "wrrrrau", jak tvrdí ženské elementy v mém okolí) všech bez výjimky, i když samozřejmě vedou Oldman, Hardy, a ti potenciální "zlí";) Alfredson je skutečně ďábelsky dobrý režisér. Scény z vánočních večírků mají svoji velkou dějovou úlohu, jsou ve své prosvětlenosti a barevnosti pozoruhodným kontrastem k zašedlé realitě studené války, ale hlavně poskytují tomu uzavřenému světu elitních špiónů, které si podvědomě stejně představujeme jako Jamese Bonda, geniálně fantaskní Lynchovskou tečku (viz Father Christmas a "savětskij sajúz"). Netušil jsem, jak bude zpracován závěr celé té nesnadné pouti za pravdou, kde se opravdu strkají figurky po šachovnici, ale přetočení toho před finále už divákovi důvěrně známého, iluzí zbaveného světa, do emocionálního válce podbarveného veskrze pozitivním francouzským hitem dokonalého gentlemana/lamače srdcí Julia Iglesiase (La Mer) mě naprosto zatlouklo do sedadla a nechalo mi pocit téměř dokonalého filmového zážitku. Nemám důvod nedat 90%...a kdo ví, třeba to napodruhé bude ještě o kousek víc;) (31.03.2012)

Stalo se určitým módním klišé stavět proti sobě vláčnost Jeden musí z kola ven a střelhbitost bondovek, ale já bych proti Jeden musí z kola ven postavil spíš Sodenbergův Zkrat. Oba ty filmy jsou jedinečné v tom, jakým způsobem škrtají zavedená pojítka mezi statickými dialogy a dynamickou akcí. Ačkoliv je v kinematografii zvykem spojovat dialogový scény s něčím nenápadným a střídmým, proti čemuž se kladou formálně zajímavý akční scény, tyhle dva filmy na to jdou obráceně. Jeden musí z kola ven nabízí až maniakálně přešlechtěnou formální stránku a pohyb či dialogy postav pojímá doslova jako balet nebo nějaké taiči. Hodně tím připomíná česká Pouta. Přestože tedy film jako takový už od svých počátků tíhne k dynamice a pohybu, jak je patrné třeba ze slavného pokusu Eadwearda Muybridge, který dokázal, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země, i statické věci mohou být udělány velmi krásně, jak tu dosti přesvědčivě demonstruje režisér Alfredson. Soderberg na to šel ve Zkratu obráceně, neboť akci zošklivil. Statickým snímáním bez použití živoucí handky nebo úplnou absencí jakéhokoliv hudebního doprovodu se Soderberg vymezil proti obvyklé formální vytříbenosti akčních scén, během nichž je slyšet basová linka bytelná tak, že cejtíte vibrace až na Jamajce, a navrch tvůrci obvykle přihodí ještě trochu konfet. Soderberg tím poukazuje i na jeden docela zajímavý fakt, a to ten, že v akčních scénách se dosahuje vtahující sugestivity často zcela nerealistickými prostředky, jako je intenzivní hudba nebo kmitající kamera. Jinak řečeno akce je ve filmech buďto realistická, nebo sugestivní, ale málokdy obojí (to je vyhrazeno skutečně jen těm největším mistrům jako třeba Mannovi v Heat). Máme tu tak dva případy filmů, Zkrat a Jeden musí z kola ven, které jdou proti zavedeným normám: jeden zošklivuje akci, druhý zkrásňuje dialogy. Asi jako kdyby vzal nějaký prohnaný knihkupec Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Eca a vyměnil vám na nich přebaly. (18.05.2012)